Úvahy o románu

Román je dnes nepochybně nejčtenější literární žánr. Filozofové a teoretikové románu, mezi nimi často sami romanopisci, již v relativně dávné minulosti ukazovali na to, že svým způsobem nahrazuje v moderní době zaniklý epos, že je vlastně současným eposem nebo epopejí, jindy si všímali jeho dominantní role v novodobé literatuře i toho, jak si jako predátor podřizuje ostatní žánry nebo je dokonce absorbuje, pohlcuje. V druhé polovině 20. století se často mluvilo o krizi románu: šlo jednak o jeho iluzívní obraz člověka a světa, jeho konvenčnost, fiktivnost, jednak o to, že jeho rozsah neodpovídal rychlosti moderního života s jeho časovým přepětím; člověk jako by neměl čas takové literární dílo o několika stech stranách, nemluvě o románech-řekách, románových ságách nebo románových epopejích, číst a spíše se mu bude vyhýbat. Šanci by měly mít spíše drobné útvary, povídky, nanejvýš novely. Opak je však pravdou: román je jaksi paradoxně žánrem nejčtenějším a často zaujímá pozici bestselleru; romanopisci se ocitají v čele žebříčků popularity i jako nositelé různých cen včetně Nobelovy.

Přednáška je vlastně takovou volnou procházkou vývojem a problematikou románu směřující k spekulaci, nakolik je román i dnes nosný, v čem se liší od své klasické a moderní podoby, zda jeho dnešní někdy šokující tematika, ideje, eventuálně návraty až k předromantickým tvarům, k próze s tajemstvím, detektivnímu podloží a záhadologické struktuře zasažené trivialitou, často na pomezí fact a fiction, vedou také k radikální proměně jeho tvaru a jaká je a bude jeho společenská role v nejbližší budoucnosti.