„Okno.“ Fejeton o pandemii

Olga Tokarczuk velmi otevřeně popisuje ve svém fejetonu, který původně vyšel v německém deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung, osobní pocity, a také nálady v dnešní společnosti.

"Již delší dobu jsem cítila, že je toho světa přespříliš. Příliš mnoho, příliš rychle, příliš hlasitě. Netrpím proto pocitem nějakého 'traumatu z odcizení', a také netrpím proto, že se nestýkám s lidmi. Není mi líto, že zavřeli kina, je mi jedno, že nejsou v provozu nákupní centra. Jen mi velkou starost dělá to, že tolik lidí přišlo o práci."

...

"Když jsem se dozvěděla o preventivní karanténě, pocítila jsem něco jako úlevu, také vím, že spousta lidi cítí totéž, přestože se to stydí přiznat." V tu chvíli se mi vybavily úvahy žáků jedné základní školy, kteří psali práci na téma "Co mi vzala a co mi dala karanténa kvůli nemoci Covid-19". Překvapilo mě, že se mezi těmito mladými lidmi objevila tak velká skupina, která se ztotožnila se slovy polské autorky, a dokonce jsou spokojení s tím, že jsou zavření doma, že mají klid, vyhovuje jim to ticho, distanční výuka, samostatná práce přizpůsobená jejich tempu.

Celou dobu jsem byl přesvědčen, že mládež je ta nejvíce trpící skupina ve společnosti, právě z důvodu zavření kin, nákupních středisek, že mladí postrádají to "honem, hodně, hlasitě".

Myslel jsem si, že pro starší lidi je tato situace snazší; prostě jen zpomalili tempo života, které bylo často pro některé z nich už takřka neúnosné. Konečně mohou udělat věci, které dlouho odkládali, nebo ty, které dělají rádi, ale prostě nebyl na ně čas.

Olga Tokarczuk píše o změně svého životního rytmu: "Udělala jsem pořádek ve skříni, vyhodila přečtené časopisy. Přesadila kytky. Vyzvedla jsem kolo z opravy. Radost mi dělá vaření." Zmiňuje se i o své nyní "oprášené" introvertní povaze a klade otázky:

"Není tomu v podstatě tak, že jsme se vrátili k normálnímu rytmu života? Že tento virus vlastně není ten, kdo narušuje nějaké normy, ale naopak - ten hektický svět před ním nebyl normální?"

Pravdou je, že jsme letos všichni většinu času trávili doma, věnovali jsme se společným zájmům, hodně jsme spolu mluvili. Rodiče se věnovali především svým dětem. Mnohdy jsme si uvědomili, jak důležitá je komunikace v mezilidských vztazích, kolik nedorozumění a konfliktů vzniká, když je nedostatečná nebo zcela chybí. Všímali jsme si věcí, které jsme doposud v tom životním chaosu přehlíželi. Báli jsme se jeden o druhého, obzvlášť o seniory.

O tom všem čteme i ve fejetonu: "Přimělo nás to si uvědomit, že umíráme, že jsme smrtelní /.../ a že bez ohledu na to, jak slabí a bezbranní se cítíme, jsou kolem nás lidé, kteří jsou ještě slabší a potřebují pomoc. Uvědomili jsme si, jak křehcí jsou naši rodiče a prarodiče, a že si zaslouží naši péči."

...

"Strach z nemoci nás vrátil z té zauzlené cesty, připomenul nám, že existují hnízda, z nichž pocházíme a kde se cítíme v bezpečí. I kdybychom byli ne ledajakými cestovateli, tak v takové situaci, jako je tato, vždycky budeme tíhnout k nějakému domovu."

Podívejme se ale na druhou stranu mince. Jedním ze stěžejních problémů, které popisuje Olga Tokarczuk, je nezaměstnanost a s ní spojená ztráta životních jistot, což je velká psychická zátěž. Zamysleme se nad tou částí fejetonu, kde autorka popisuje výhled ze svého okna. Vidí krásný strom, bílou moruši a o něco dál souseda, který pracuje na zahrádce. Zdánlivá idylka - zahrada, krásný strom, klid a pohoda. Jenže dále čteme, že soused je právník, který ještě nedávno každé ráno jezdil k soudu. A teď je otázkou, zdali jeho práce na zahradě je druhem odpočinku nebo nutností něco dělat, aby zapomněl na svou těžkou situaci, ve které se nyní nachází. V tomto případě výhled z okna ztrácí své kouzlo a vzbuzuje smíšené pocity. Objevuje se zde nějaká disharmonie mezi tím, co vidíme, a tím, co víme.

Nezaměstnanost je jenom začátkem děsivé vize postpandemické reality, o které pojednává závěrečná část fejetonu. Začíná ukázkou toho, co odhalil lockdown. Například pro moji generaci je pojem zavřených státních hranic něčím neznámým, nepochopitelným. Pro nás nějaké hranice, obzvlášť v Evropě, neexistovaly, svět byl pro všechny otevřený. Na jaře jsme neměli z uzavření hranic radost a obviňovali jsme pandemii. Ukázalo se však, že pro starší lidi táto skutečnost nebyla zase tak zcela nová, neznámá.

Se zájmem jsem poslouchal vyprávění svých blízkých o tom, jak se strachem přecházeli hraniční most přes řeku Olši v Českém Těšíně a o tom, jak se jim ulevilo, když kontrola na hranici proběhla bez problémů. Nechtěl jsem uvěřit tomu, že teta, která žila na druhé straně Olše, neměla možnost se naposledy rozloučit se svým otcem, nepustili ji přes hranici na pohřeb, protože zkrátka neměla všechny doklady v pořádku.

V "Oknu" čteme: "Uzavření státních hranic považuji za největší prohru v téhle mizerné době - vrátily se staré egoismy a kategorie 'naši' a "cizí', tedy to, s čím jsme v minulých letech bojovali s nadějí, že už nám nikdy nebudou formátovat rozum. /.../ Vlna uzavírání hranic a monstrózní fronty na hraničních přechodech byly jistě šokem pro spoustu mladých lidí. Virus připomíná: hranice existují a mají se dobře."

...

Dále ve fejetonu čteme o tom, že virus odhaluje staré pravdy, například jak moc si nejsme rovni. Zatímco jedni budou trávit čas ve svých domech někde na ostrově nebo v lesním zátiší, jiní budou dál žít ve městech a pracovat často v obtížných či nebezpečných podmínkách. Mnozí budou riskovat své zdraví v nemocnicích nebo obchodech. "Jedni na pandemii zbohatnou, jiní přijdou o veškerý svůj majetek". Budeme muset přiznat, ač neradi, že nucená karanténa naruší harmonii a dobré soužití v mnohých rodinách.

Na závěr své práce Olga Tokarczuk píše:

"Sedíme doma, čteme knihy, sledujeme seriály, ale v podstatě se připravujeme na velkou bitvu o novou realitu, kterou si ani neumíme představit a současně si uvědomujeme, že už nic nebude takové jako kdysi. /.../ Přichází nová doba".

...

Fejeton "Okno" na mě udělal velký dojem. Všechno, o čem pojednává, jsem podvědomě cítil, ale vyřčení těchto věcí takto zpříma mě opravdu zasáhlo.

Zpracoval Jakub Kaleta