Olga Tokarczuk, tak trochu i česká autorka

Tvorba Olgy Tokarczuk, dnes celosvětově známé polské autorky, nositelky Nobelovy ceny, není pro pozorného českého čtenáře žádnou novinkou. Její knihy vycházejí pravidelně v péči brněnského nakladatelství Host již od roku 1999. V případě Olgy Tokarczuk a České republiky se však nejedná o jednostranný vztah. Ti, kterým jsou tvorba autorky a její pohled na svět blízké, měli v průběhu let mnoho příležitostí ještě lépe ji poznat při pravidelných návštěvách. Olga Tokarczuková má k Čechám blízko nejen jako autorka, ale také místem svého bydliště. Kladským Krajanovem, který leží kousek od českých hranic, se stejně jako našimi Sudetami dějiny prohnaly hned několikrát a silně zasáhly do osudů lidí s těmito místy spojenými. Jsou to místa bez kořenů a zároveň s hmatatelně přítomnou minulostí. Jsou to místa, která dýchají nevypovězenými příběhy, místa, která nabízí spíše otázky než odpovědi. Právě otázky prostoru a času se proplétají celým dílem Olgy Tokarczuk. Způsob, jakým s těmito tématy pracuje, dokáže oslovit čtenáře i mimo střední Evropu, pro kterou jsou tato témata blízká.

V jedné z prvních reakcí na tuto zprávu o získání Nobelovy ceny si autorka toto neobyčejné propojení uvědomuje: "Jsem hrdá, že mé knížky, přestože se odehrávají v malých lokalitách v Polsku a týkají se našeho malého koutku světa, mohou být čteny univerzálně a že je lidé ve světě považují za důležité."

Na tvorbu Olgy Tokarczuk upozornila Renata Putzlacher-Buchtová, když se Tomáš Reichel, ředitel Hosta, dnes domovského nakladatelství Olgy Tokarczuk, ptal na doporučení zajímavého polského autora, nebo lépe autorky. Zanedlouho se mohl seznámit s prvními přeloženými úryvky z knihy Pravěk a jiné časy. Překlad celého románu byl svěřen polonistovi Petru Vidlákovi, který se tak stal jejím dvorním překladatelem, i když texty autorky překládají i jiní. Jak Vidlák na první setkání s textem budoucí nobelistky vzpomíná? "Pocit, který jsem při čtení zažíval, je skoro nepopsatelný. Postavy mi přišly natolik blízké, že jsem se stal součástí vyprávění. Navázal jsem s příběhem vztah, který mi umožnil převést knihu do češtiny." Od té chvíle uplynulo přes dvacet let a Petr Vidlák (překladatel, který se od roku 1998 věnuje výuce translatologie a dějin polské literatury na Katedře slavistiky Filozofické fakulty Ostravské univerzity v Ostravě. Hlavním předmětem jeho bádání se stala literární onomastika. Dnes patří mezi vyhledávané překladatele z polského jazyka. Nejvíce je spojován s překlady knih Olgy Tokarczuk - čerstvé držitelky Nobelovy ceny. O tom, jak vnímá dílo Olgy Tokarczuk i o záludnostech překladu a obrazu Česka v jejím díle více v rozhovoru pro literární měsíčník Host), přiznává, že za dobu, co pracuje na překladech děl Olgy Tokarczuk, vnímá jak se autorka i on, jako překladatel, společně mění i stárnou. "Její knihy se mi vždycky líbily, naprosto jsem se s nimi ztotožnil. Často se mě novináři ptají, jak může chlap překládat ženskou autorku, ale je to nejspíš tím, že si s Olgou lidsky naprosto rozumíme, sdílíme stejné postoje a názory," uvádí Petr Vidlák. Od prvních překladů udržuje s Olgou Tokarczuk kontakt. "Ona má své překladatele ráda a je s nimi v kontaktu. Vždycky nabízí svoje rady i pomoc. Ale pro mě je nejdůležitější, že rozumím, o co jí jde. Pro mě je důležité, aby jí každý čtenář rozuměl tak, jako já rozumím jí. Chtěl bych, aby takových čtenářů bylo co nejvíc." Petr Vidlák není výjimkou, Olga Tokarczuk své překladatele zná a komunikuje s nimi, na první tiskové konferenci po získání Nobelovy ceny jim všem poděkovala za jejich práci. Více o polské literatuře, a především díle Olgy Tokarczuk, o záludnostech překladu románů a povídek plných neobvyklých metafor hovoří překladatel Petr Vidlák v pořadu Českého rozhlasu Vizitka.

Do češtiny doposud nebyla přeložena všechna díla, ale ta zásadní, oceňovaná veřejností i kritikou, ano. Pro českého čtenáře může být zajímavý detektivní román, označovaný jako "morální thriller", Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých. Neobvyklý název je citátem z básně anglického básníka Williama Blakea. Proč by zrovna toto dílo mělo zaujmout? Právě tady se Olga Tokarczuk, která patří k aktivním komentátorům politického a společenského dění v domovském Polsku, mimo jiné vyznává ze své slabosti pro českou stranu. Děj se odehrává na česko-polském pohraničí, takže se zde řeší i sousedské vztahy, hranice se objevují nejen metaforicky v myslích místních obyvatel, ale také zcela přirozeně v pohraničním prostoru, kde se příběh odehrává. Druhá strana, méně známá, je zde idealizována. Onou idylizovanou krajinou se zde stává Česko. Hrdinka románu říká, že na české straně je krásně, je tam pořádek, upravené cesty, zvířata si tam skáčou na polích a kombajny - aby neporanily zvířata - mají zvonečky, které cinkají. Zvířata to slyší a jsou v bezpečí. Podle této knihy natočila v roce 2017 film Přes kosti mrtvých známá polská režisérka Agnieszka Holland, jednu z hlavních rolí ztvárnil Miroslav Krobot.

Méně akční, pro autorčin styl příznačnější, je magický a rozjímavý román Denní dům, noční dům. Opět se ocitáme v česko-polském pohraničí. Tokarczuk v řadě příběhů ukazuje na problematické vztahy nových a starých obyvatel spojené s komplikovaným osidlováním prostoru po válce a dodnes trvajícími problémy s identitou a pamětí místa.

Svůj vztah k české kultuře shrnula Tokarczuk následovně: "Mám takový dojem, že česká literatura, kultura je pro mě, možná také pro jiné Poláky, v určitém ohledu terapeutická. Je v ní jiný postoj k životu, český cit pro absurdno, určitý způsob lehkosti bytí, který Poláci nemají. Když čtu Hrabala, Otu Pavla nebo dokonce Kunderu, když se dívám na české filmy, často zůstanu sedět s otevřenou pusou. Mám pocit, že je to protiklad k našemu polskému vztekání, na naše neustálá povstání a odpor, na ten náš pohled na svět viděný v černých barvách."

Na přítomnost polských kořenů a jejich projevy v Pravěku a jiných časech, v knize, kterou se Olga Tokarczuk poprvé představila českému čtenáři,poukazuje brněnský slavista a literární komparatista Ivo Pospíšil. Ve své recenzi poukazuje na fakt, že myticko-magická struktura a roztříštěnost příběhů, odráží do jisté míry také polský kulturní prostor, ten je určován velkou národní minulostí a národnostní promíšeností (Magazín Kam v Brně, přelom let 1999/2000). Tokarczuk, vystudovaná psycholožka, vytváří ve vesnici Pravěk prostředí, které dá vyniknout rozmanitým postavám – lidským, magickým nebo zvířecím a zároveň ponechává dostatek prostoru čtenářské úvaze a vlastnímu dotváření příběhu. Na pozadí zdánlivě malých lidských osudů ukazuje velké dějiny středu Evropy 20. století. Ačkoli se v díle Tokarczuk projevuje navázání na polskou tradici, budí díla Olgy Tokarczuk emoce. Jak ona sama vnímá roli umění a literatury ve společnosti? A považuje se ve svých názorech za radikální, jak je jí vytýkáno? "Vždy chápu umění a také své psaní jako určité místo pro experiment. Nejsem ani politička, ani učitelka, ani právnička, která by utvářela právo. Chápu umění jako experiment – místo kladení otázek, občas divných, občas nepohodlných, občas šokujících. Ale, jak soudím, právě proto umění vzniklo. Aby tvořilo svobodný lidský prostor, kde je možné pochybovat o zřejmých faktech, ale také dát vyniknout myšlenkám, na které se běžně bojíme pomyslet. Samozřejmě, že se stává, že reakce na to, co řeknu nebo napíšu jsou radikální. Ale já nejsem radikální."

S dílem Olgy Tokarczuk se nesetkáme jen na stránkách knih nebo filmovém plátně. Její příběhy inspirovaly i nejednu divadelní hru. První premiérou byla v témže roce, kdy se objevil první český překlad románu Olgy Tokarczuk, dramatizace Pravěk a jiné časy v Těšínském divadle. "Na premiéru přijela talentovaná autorka a zároveň velmi příjemná, přátelská osoba" vzpomíná Renata Putzlacher-Buchtová, překladatelka dramatizace, která posléze také připravila dramatizaci další její prózy Denní dům, noční dům pro Slovácké divadlo v Uherském Hradišti. Tato inscenace získala ocenění Největší z pierotů 2011 ve dvou kategoriích. Sama Tokarczuk, která se zúčastnila světové premiéry, napsala: "Byl to pro mě velký zážitek. Je to absolutně svébytné představení, nový tvar vycházející z mého textu. A jsem velmi hrdá na to, že se má kniha mohla stát pro tvůrce tak nádhernou inspirací." Další inscenace byla napsána na motivy již zmiňované knihy Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, hru Lenky Lagronové pod názvem Čupakabra uvedla Divadelní společnost Masopust v roce 2013. V letošním roce proběhla premiéra scénické skici Silva rerum, realizátorem byla platforma pro audiovizuální a performativní umění Petrohradská kolektiv. Autorkám projektu Dominice Andraškové a Ivaně Uhlířové byly inspirací především motivy z románů Denní dům noční dům a Pravěk a jiné časy.

Z pravidelných návštěv autorky zmiňme například její účast na pražském veletrhu Svět knihy v roce 2010. Olga Tokarczuk měla být jedním z hostů také v letošním roce. Naposledy navštívila v rámci série autorských čtení a besed postupně Prahu, Brno a Český Těšín v roce 2017.

Zpracovala Kateřina Petrošová