Proslov při udělení Nobelovy ceny za literaturu

Něžný vypravěč

1.

První fotografie, kterou jsem vědomě prožila, je fotka mé matky, která byla pořízena ještě předtím, než mě porodila. Fotka je bohužel černo-bílá, kvůli čemuž mizí mnoho detailů, které se stávají jen šedými tvary. Světlo je měkké a dešťové, pravděpodobně jarní a zřejmě prosakuje skrz okno, udržujíc pokoj v sotva znatelném světle. Maminka sedí u starého rádia, takového, které mělo zelené oko a dva knoflíky - jeden na ovládání hlasitosti, druhý na hledání stanic. Toto rádio se později stalo společníkem mého dětství a z něho jsem se dozvěděla o existenci vesmíru. Otáčení ebonitovým čudlíkem přesouvalo jemná tykadla antén a ty ve svém dosahu narážely na rozmanité stanice – Varšava, Londýn, Lucemburk nebo Paříž. Občas zvuk mizel, jakoby mezi Prahou a New Yorkem, Moskvou a Madridem, tykadla antény narazily na černé díry. V té chvíli jsem se zachvěla. Věřila jsem, že skrz to rádio ke mně promlouvají další sluneční soustavy a galaxie, které mi mezi praskáním a šumem vysílají zprávy a já je neumím rozšifrovat.

Zíráním na tu fotografii jsem se jako malá dívka utvrdila v přesvědčení, že máma mě hledala, když kroutila čudlíkem rádia. Jako citlivý radar pronikala nekonečnými oblastmi kosmu, kde se zkoušela dozvědět, kdy a odkud přijdu. Její účes a oblečení (velký lodičkový výstřih) naznačují, kdy byla fotka pořízena – na začátku šedesátých let minulého století. Hledíc kamsi za rám vidí mírně shrbená žena něco, co není dostupné člověku hledícímu na fotografii. Jako dítě jsem tomu rozuměla tak, že hledí do času. Na té fotografii se nic neděje, je to fotografie stavu, ne procesu. Žena je smutná, zamyšlená, jakoby nepřítomná.

Když jsem se jí potom ptala na její smutek – ptala jsem se víckrát, abych pokaždé slyšela to samé – máma odpověděla, že je smutná, protože jsem se ještě nenarodila a jí už se po mně stýská.

– Jak se ti po mně mohlo stýskat, když jsem ještě nebyla? – ptala jsem se. Ale už jsem věděla, že se nám stýská po někom, kdo odešel, že stesk je důsledkem ztráty.

– Ale mohlo by to být i naopak – odpovídala. – Jestli se ti po někom stýská, tak on už je.

Ta krátká konverzace na západě polské provincie na konci šedesátých let 20. století, výměna vět mezi mojí mámou a mnou, jejím malým dítětem, utkvěla mi navždy v paměti a dala zásobu síly na celý život. Neboť vynesla mou existenci nad obyčejnou materiálnost světa a náhodnost, nad příčinu a následek, a také nad zákon pravděpodobnosti. Umístila ji nějak mimo čas, do sladké blízkosti věčnosti. Pochopila jsem svým dětským rozumem, že je mě daleko víc, než jsem si do té doby dovedla představit. A pokud povím: "Jsem nepřítomna," tak pořád je na prvním místě: "Jsem" – nejdůležitější i nejpodivnější slovo světa.

A tímto způsobem mi nevěřící mladá žena, moje máma, dala něco, co bylo kdysi nazýváno duší, takže mě vybavila nejlepším na světě něžným vypravěčem.

2.

Svět je tkaninou, kterou denně tkáme na velkých stavech informací, diskuzí, filmů, knížek, drbů a anekdot. Dnešní rozsah práce těchto stavů je obrovský – díky internetu se téměř každý může účastnit tohoto procesu, odpovědně i neodpovědně, s láskou i nenávistí, k dobru i ke zlu, pro život nebo pro smrt. Když se mění ten příběh – mění se svět. V tomto smyslu je svět stvořený ze slov.

To, jak myslíme o světě a – co je pravděpodobně nejdůležitější – jak o něm mluvíme, má pak obrovský význam. Něco, co se stává a není odvyprávěno, přestává existovat a umírá. Velmi dobře to vědí nejen historici, ale také (a možná především) politici všeho druhu a tyrani. Ten, kdo má a zosnovává příběh – vládne.

Dnešní problémy se zakládají – zdá se – na tom, že nemáme ještě hotová vyprávění nejenom pro budoucnost, ale také pro konkrétní "teď", pro ultra rychlé přeměny dnešního světa. Chybí nám jazyk, chybí úhly pohledu, metafory, mýty a nové báje. Jsme za to svědky pokusů o zapojení těch neshodných, zrezavělých a anachronických starých vyprávění do vize budoucnosti, možná vycházejících z předpokladu, že je lepší staré něco, než nové nic anebo zkoušejících si takto pomoci s omezením vlastních obzorů. Jedním slovem chybí nám nové způsoby vyprávění o světě.

Žijeme ve skutečnosti vícehlasých vyprávění z pohledu první osoby a ze všech stran k nám přichází vícehlasý šum. Mluvíc "z první osoby" mám na mysli ten druh vyprávění, které vytváří úzké kruhy kolem "já" tvůrce, píšícího více či méně přímo jen o sobě a skrze sebe. Došli jsme k závěru, že tento druh individualizovaného pohledu, hlasu "já" je nejvíce přirozený, lidský, upřímný, i kdyby se vzdal širší perspektivy. Vyprávět v takto chápané první osobě je jako tkát absolutně jedinečným vzorem, jediným svého druhu, to znamená cítit se jako jednotlivec autonomně, být si vědom sebe a svého osudu. To však znamená také budovat opozice: "já" a "svět", a ta bývá odcizující.

Myslím si, že příběh vyprávěný v první osobě je dost charakteristický pro moderní vidění, ve kterém jedinec plní roli subjektivního centra světa. Západní civilizace je ve velké míře vybudovaná právě na základě tohoto objevu "já", které tvoří jednu z nejdůležitějších měr reality. Člověk je zde hlavním aktérem a s jeho úsudkem – i přesto, že je jedním z mnoha – je vždy nakládáno s pozorností a vážností. Příběh vyprávěný v první osobě zdá se být jedním z největších objevů lidské civilizace, je čten s vážností a je důvěryhodný. Tento druh čtení, kdy vidíme svět očima jakéhosi "já" a posloucháme svět jeho jménem, buduje pouto s vypravěčem jako žádné jiné a nutí nás představit si sebe v jeho neopakovatelné roli.

Nelze podcenit to, co vyprávění v první osobě znamenalo pro literaturu a obecně pro lidskou civilizaci – přepracovalo vyprávění o světě jako místě působení hrdinů či božstev, na které nemáme vliv, na naši individuální historii a dalo tak prostor lidem stejným jako my. Navíc, s takovými jako my se lze lehce ztotožnit, díky čemuž se mezi vypravěčem příběhu a čtenářem nebo posluchačem rodí emoční porozumění, založené na empatii. Ta pak ze své podstaty sbližuje a boří hranice - velmi snadno se v příběhu stírají hranice mezi "já" vypravěče a "já" čtenáře. Příběh, který nás "vtáhne", dokonce doufá v to, že ta hranice bude zrušena a zneplatněna, a právě čtenář se díky empatii stane na nějaký čas vypravěčem. Z literatury se stalo pole výměny zkušeností, agora, kde si každý může vyprávět svůj vlastní osud nebo může nechat promluvit své alter ego. Je to zároveň demokratický prostor – každý se zde může vyjádřit, každý zde může vytvořit "hlas, který mluví". Pravděpodobně se ještě nikdy v lidské historii nezabývalo tolik lidí psaním a vyprávěním.

/.../

Především žijeme ve světě náporu protichůdných informací, které se navzájem vylučují a bojují všemi prostředky.

Naši předkové věřili, že přístup ke znalostem přinese lidem nejenom štěstí, prosperitu, zdraví a bohatství, ale také stvoří rovnou a spravedlivou společnost. To, co podle nich chybělo světu, byla obecná moudrost plynoucí z poznání.

Jan Amos Komenský, velký pedagog 17. století, vytvořil termín "pansofie", v němž zahrnul ideje možné vševědoucnosti, univerzálního poznání, která obsahuje veškeré možné vědění. Byl to také především sen o dostupném poznání pro všechny. Změní snad přístup k informacím o světě negramotného rolníka v přemýšlivého jedince vědomého sebe sama i světa? Cožpak poznání na dosah ruky nezpůsobí to, že se lidé se stanou rozvážní a povedou moudře svůj život?

Když vzniknul internet, zdálo se, že by se tyto ideje mohly plně zrealizovat. Wikipedie, kterou obdivuji a podporuji, by se Komenskému mohla zdát, stejně jako mnoha dalším myslitelům toho proudu, splněným snem lidstva – zde tvoříme a získáváme nesmírnou zásobu poznání, které je neustále doplňováno, obnovováno a je demokraticky dostupné prakticky z jakéhokoliv místa na Zemi.

Splněné sny nás však často rozčarují. Ukázalo se, že nejsme ve stavu unést tu spoustu informací, které místo aby sjednocovaly, zobecňovaly a osvobozovaly – odlišují, rozdělují, zavírají se do bublin, tvoří množství příběhů, které jsou navzájem neslučitelné anebo přímo vůči sobě nepřátelské a protichůdné.

Navíc internet vystaven naprosto bezmyšlenkovitě tržním procesům a postoupen monopolním hráčům, ovládá gigantické množství dat, která jsou využívána ne "pansoficky", za účelem rozsáhlého přístupu k poznání, ale naopak, slouží především k programování chování uživatelů, jak jsme se dozvěděli po aféře společnosti Cambridge Analytica.

Místo toho, abychom slyšeli harmonii světa, slyšíme kakofonii zvuků, nesnesitelný šum, v němž se zoufale snažíme uslyšeti tu nejtišší melodii nebo aspoň slabý rytmus. Parafráze Shakespearova citátu dnes nebývale vystihuje tuto kakofonickou realitu: Internet je stále více příběhem idiota, plným vzteklosti a hluku.

/.../

Kategorie fake news a fake upů klade nové otázky: co je fikce? Čtenáři, kteří se mnohokrát nechali oklamat, dezinformovat či byli uvedeni v omyl, začínají trpět specifickou neurotickou idiosynkrazií. Reakcí na takové vyčerpání fikcí může být ohromný úspěch literatury faktu, která v tomto velkém informačním chaosu křičí nad našimi hlavami: "Vyprávím vám pravdu, nic než pravdu". "Moje příběhy jsou založený na faktech!"

Fikce ztratila důvěru čtenářů od té doby, kdy se lež stala nebezpečnou zbraní hromadného ničení, přestože stále zůstává primitivním nástrojem. Až příliš často se setkávám s otázkou plnou nedůvěry: "Je to pravda, co jste napsala?" V té chvíli mám pokaždé dojem, že je to předzvěst konce literatury.

Části proslovu Olgy Tokarczukové přeložil Jan Mareš

Otázka, která je pro běžného čtenáře zcela všední, pro nositelku Nobelovy ceny má apokalyptický nádech. Internet je jedním z vynálezů, který nám měl život usnadnit a také tomu tak několik let bylo. Ovšem ohromný nárůst hoaxů, kterým stále více lidí věří, vyvolává v lidech zbytečný strach a nenávist. Tento fikční online svět, v kterém nevíme, co je pravda, nám může spíše uškodit. (T. P.)

3.

Nechci tady načrtávat nějakou celistvou vizi krize vyprávění o světě. Často však pociťuji, že světu něco chybí. Vnímáme svět skrze obrazovky a displeje, prostřednictvím aplikací, a svět se tak stává nereálným, vzdáleným, dvourozměrným, podivně nejistým, přitom přístup k jakékoliv konkrétní informaci je neuvěřitelně snadný. Únavné "někdo", "něco", "někde", "někdy" může představovat větší hrozbu než prohlašované s naprostou jistotou velmi konkrétní teorie, že Země je plochá, vakcíny zabíjejí, globální oteplování je hloupost a že demokracie v mnoha zemích není ohrožena. "Někde" se topí "nějací" lidé, kteří se snaží přeplavat moře. "Někde" trvá "nějaká" válka už "jistou" dobu. V záplavě informací jednotlivé zprávy ztrácejí kontury, rozplývají se v naší paměti, až se stanou neskutečnými, zmizí.

Záplavu obrazů násilí, stupidity, krutosti, projevů nenávisti se snažíme zoufale vyrovnat těmi všemi "dobrými zprávami", ale nejsme schopni potlačit pronikavý dojem, který lze jen obtížně verbalizovat: Se světem něco není v pořádku. Ten pocit, který byl kdysi vyhrazený pouze pro neurotické básníky, se dnes mění v epidemii neurčitosti, vše prostupujícího znepokojení.

I přes všechen ten zmatek, který se na Zemi děje, je právě literatura tím, co nás během čtení přenese na chvíli do úplně jiného světa. Do světa, který si vytvoříme v myšlenkách, zcela se vžijeme do postav a nasloucháme jim. I když ne všechna literatura nám dá přímý odkaz na význam díla, přesto každý si z přečtené knížky něco odnese. Nemusí to být přímé odpovědi, ale informace mohou být právě ve formě dalších otázek. V dnešní době, kdy je pro nás samozřejmostí využívat elektronickou podobu namísto tištěné, stále v určitém smyslu to nemění náš vnitřní pocit při čtení. Takový je autorčin pohled na literaturu. (T. P.)

Literatura je jednou z mála oblastí, které se nás snaží držet u konkrétnosti světa, protože je vždy od přírody "psychologická". Soustředí se na vnitřní argumenty a motivy postav, odhaluje jejich zkušenosti, které jsou pro druhé absolutně nedostupné, nebo jednoduše provokuje čtenáře k psychologické interpretaci jejich chování. Pouze literatura nám dovolí hluboce se vcítit do života jiné bytosti, pochopit její důvody, sdílet její pocity, žít její osud.

Příběh se vždy točí kolem nějakého významu. I když není vyjádřen přímo, dokonce když se programově vzdá hledání významu a zaměřuje se na formu, na experiment, kdy v rámci vzpoury proti formě hledá nové výrazové prostředky. I během čtení velmi behavioristického a střídmě napsaného příběhu se musíme ptát: "Proč se to děje?", "Co to znamená?", "Jaký je vlastně význam?", "K čemu to vede?" Je tu dokonce možnost, že se naše mysl vyvinula do fáze, kdy vyprávění příběhů jako proces dává smysl milionům podnětů, které nás obklopují, a dokonce když spíme, neúnavně a nepřetržitě vytváří vlastní narace.

Příběh je tedy časovým uspořádáním nekonečného množství informací, navazováním jejich souvislosti s minulostí, přítomností a budoucností, odhalováním jejich opakovatelnosti a jejich následným uspořádáním z hlediska příčin a následků. V tomto procesu se účastní rozum i emoce.

Není divu, že jedním z prvních objevů, za nějž vděčíme příběhům, byl osud (fatum), který kromě toho, že byl vždy vnímán lidmi jako děsivý a nelidský, přece jen zaváděl v reálném světě pořádek, řád a stálost.

Části proslovu Olgy Tokarczukové přeložila a okomentovala Tereza Palátová