„Připomnělo nám to, že jsme smrtelní.“

Deutsche Welle: Předpokládám, že se tempo Vašeho života po získání Nobelovy ceny rapidně zrychlilo. A poté, když se objevila pandemie, se významně zpomalilo?

Olga Tokarczuková: Nepřijde mi, že by zpomalilo. Pandemie zastavila staré tempo, ale život nezpomalil. Založila jsem nadaci, která se na začátku roku stabilizovala, celý únor jsem strávila v Ahlbecku. Následně jsem se vrátila do trochu jiného světa, ale z mého pohledu to byl stále velmi intenzivní svět. Psala jsem, pracovala jsem na vzniku nadace, odpovídala jsem na otázky, takže nemám pocit, že by se můj svět zpomalil.

Ale hodně lidem se velmi zpomalil. Určitě potřebujeme ještě čas, abychom mohli interpretovat to, co se letos stalo. Máte už nějaké podezření, co to s námi jako se společností mohlo udělat?

Já vidím hodně pozitiv. Nezapomínejte, že jsem vzděláním psycholožka a vždy se dívám na svět z tohoto pohledu, nikoli z pohledu ekonomie nebo sociologie. Připadá mi, že pandemie kromě obrovského zvýšení úrovně strachu a obav o budoucnost, kromě toho, že narušila způsob dospívání mladé generace, protože nedovolila, aby se děti v tom důležitém věku socializovaly, má také mnoho plusů.

Především obnovila přirozený timing našeho života. Spoustě lidem dovolila, aby těch několik měsíců strávili s rodinou, tohle slyším všude. Ale především nám připomněla, že máme tělo a že naše tělo je křehké. Připomněla nám o těle ne z pohledu fitness a zdravotních nebo hubnoucích diet, ale ve velmi univerzální dimenzi upomínající na barokní memento mori, na to, že jsme všichni smrtelní, pomíjiví, že si to všechno nemůžeme ponechat pro sebe. Zdá se mi, že je to velmi hluboká zkušenost, která změní anebo už začala měnit přístup k životu, přístup ke světu a lidské působnosti tady na zemi.

Ale pandemie nás také trochu toho těla zbavila. Podívejme se třeba na způsob komunikace. My spolu nyní mluvíme tváří v tvář, což je docela neobvyklé. V posledních měsících komunikace probíhala především ve virtuálním prostředí.

Rozhodně se odmítám bavit online a snažím se vyhnout takovým rozhovorům nebo konferencím a schůzkám. Připadají mi velmi nepřirozené a paradoxně nám připomínají, čím je tělo a jaké informace nám živé tělo předává. Jaké vibrace cítíme, jak funguje body language. To, co se stalo, nám ukázalo rozdíl mezi tělesným, fyzickým životem s celou jeho bohatostí a čistou komunikací, která může probíhat online, abychom si předali informace. Pravděpodobně bude lidem trvat ještě dlouho, než se začnou zamilovávat, provozovat sex a uzavírat sňatky online.

Jaký bude mít podle Vás pandemie vliv na umění a literaturu?

Mám hlubokou předtuchu, že se vrátí jakýsi flashback surrealismu, že právě teď začneme myslet a vnímat realitu neo-surrealistickým způsobem. Tento dnešní pandemický a postpandemický svět není možné pochopit bez použití paradoxu a ironie, ale také bez ohlédnutí do minulosti, navázání kontaktu s minulostí, kdy lidé byli mnohem více seznámení s něčím, co je nepředvídatelné a také může být smrtelné, jak je tomu u pandemií nebo u všelikých morů.

Mám předtuchu, že se v umění vrátí fátum, o kterém jsme zcela zapomněli, které se nanejvýš vracelo v sociobiologii jako nějaké genetické prokletí nebo geny, ale fátum v pravém řeckém slova smyslu zmizelo beze stopy. Může to být velmi zajímavá doba, ale ještě je těžké rozhodnout, jak to vůbec bude vypadat. Myslím si, že nás pandemie spojuje s minulostí, ještě nerozumím tomu, jak to funguje, ale možná je to odkaz na zkušenosti našich předků v různých obtížných situacích.

Já sama cítím, že i když jsem ještě před pár lety měla tendence nakukovat do budoucnosti a požadovala jsem utopii a heterotopii, tak nyní mě více zajímá spojitost s minulostí a udržení plynulosti zkušenosti, bez odlučování se od minulosti.

Zmínila jste se o pohledu do minulosti. V knize Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých jste psala o pomstě přírody, v Běgunech o pohybu a nehybnosti. Psala jste o věcech, které nás tento rok postihly.

Je to trochu děsivé, neumím to zhodnotit, ale mám dojem, že mnoho umělců je postiženo zvláštním nadáním (autorka přivolává tzv. Savant syndrome); nahlížejí do malého okénka reality a občas umí něco pojmenovat, a poté jsou sami překvapení, že se to vyplnilo.

Hovoříme na ostrově Uznojem v rámci Uznojemských dnů literatury. Hranice s Polskem se nachází kousek odtud, proto mám otázku týkající se hranice a zeměpisu. Když byly uděleny Nobelovy ceny za literaturu, objevily se komentáře, že je to poněkud nešťastné rozhodnutí, jelikož dvě ocenění putují do stejné zeměpisné oblasti - do Rakouska a Polska. Lze tedy hodit literaturu do jednoho zeměpisného pytle?

Nelze. Zrovna já jsem byla nadšená, protože znám a miluji tvorbu Petera Handkého. Měla jsem takový pocit bratrství, že když už dostáváme cenu ve dvou, tak je dobře, že je to někdo, koho znám a komu rozumím. Právě v románu používáme své lokální nástroje, abychom mohli mluvit o něčem univerzálním. Když posuzuji nějaké dílo, je pro mě velmi důležité, zda je srozumitelné rovněž v jiných kulturních kruzích. Literatura, i když používá jednotlivé jazyky, odkazuje na to, co se nachází hluboko pod nimi, do oblasti, kde neexistují tak jednoduché, banální rozdíly, jako například Polsko - Německo. Geneticky je to vlastně totéž, kultury jsou si velmi podobné, stejná kuchyně, možná jen trochu jinak okořeněná. Dvacáté století, vlastně devatenácté, je dobou vytváření rozdílů, hranic mezi lidmi, tvoření hierarchií a hodnocení. Možná bychom si měli připomenout, že lidé jsou si mnohem více podobní než rozdílní.

Svět nás opět nenechává v klidu. Shořel tábor Moria pro uprchlíky, probíhají protesty v Bělorusku, v ulicích amerických měst byla nasazena Národní garda. Přemýšlíte o tom všem?

Přemýšlím o tom, tyto události mě zajímají, dělám si starosti a bojím se. Hledám v tom všem ty nejdůležitější významy a snažím se předpokládat různé podoby budoucího vývoje. Věnuji se tomu ve svých myšlenkách a ve své tvorbě; ve všem, co jsem napsala, je ozvěna toho, co se kolem mě děje. Avšak snažím se dělat něco jiného než média, protože se mi zdá, že úkolem umělců a spisovatelů je především jít nad rámec této zažité agory formování názorů a nabídnout něco, co je možná bizarní, výstřední, ale určitě nahlížené z jiného, velmi zvláštního úhlu pohledu. Tak vnímám své spisovatelské poslání.

Přeložily Anna Lasotová a Karin Sikorová