„Svět je malý“

Svět je malý – v průběhu minulého století se hodně scvrknul. Vyšlapali jsme v něm mnoho cest, přivlastnili jsme si lesy a řeky, přeskočili jsme přes oceány. Mnoho z nás nabylo dojmu, že svět má konec. Pravděpodobně jde o derivát globalizačního zmenšení vzdáleností a skutečnosti, že je možné dostat se téměř na jakékoli místo na Zemi, pokud na to máme prostředky. A také je velmi jednoduché svět poznávat – vlastně je možné úplně vše najít online a rychle se s kýmkoliv spojit.

Určitě se zde setkáváme s novou historickou zkušeností člověka a zajímalo by mě, kdo první pocítil, že svět je v podstatě malý a lehce uchopitelný. Může to být třeba nějaký podnikatel nové generace, někdo, kdo "obchoduje se vzduchem", jak říkají Holanďané, takový ten "Pán koupit-levně-draze-prodat", který je stále v pohybu, létá z kontinentu na kontinent s cestovním pasem nějakého "dobrého státu". Ráno v Curychu, večer v New Yorku. Na víkend si zaskočí na ostrov do tepla, kde si nechá zdát šílené sny a kde si zostřuje smysly kokainem. Nebo naopak – někdo, kdo se nikdy nepodíval za hranice své země a nyní koupil svému dítěti hračku, vyrobenou někde ve vzdálených zemích lidmi, o jejichž existenci tento člověk donedávna nevěděl. Hračka však vypadá povědomě a hezky, skrývá svou exotiku v univerzálním a zobecněném tvaru.

V tomto novém prozření o nevelkém světě určitě hraje roli triste post iterum, smutek, který prožíváme, když se vracíme domů plni intenzivních zážitků spojených s dalekou cestou. Pozdávalo se nám, že jsme došli až na pomyslnou hranici, nebo jsme prožili to, co bychom nikdy neprožili, kdybychom se nenarodili v této době, kdy se cestování stalo něčím víc nežli výsadou či kletbou – dobrodružstvím. Tehdy, pokládajíc zavazadla na chodbě, ptáme se: To je vše? To je jako ono? Takže o to tu šlo?

Navštívili jsme už Louvre a na vlastní oči spatřili Monu Lisu. Šplhali jsme po mayských pyramidách, zkoušejíc pocítit dramaticky neúprosné plynutí času, které bez pardonu ničí to, co vznikalo tisíce let. Vyhřívali jsme se jako kočky v egyptských nebo tuniských letoviscích, pojídajíc zevšeobecněná etnická jídla, na nichž si všichni bez výjimky pochutnali. Mongolské stepi, k prasknutí přeplněná indická města, pohled na Himaláje sahající k nebi...

I když se nám to či ono nepodařilo navštívit, tak jsme přece až do příchodu pandemie žili v přesvědčení, že cesta do míst, která jsme zatím nenavštívili, je velice pravděpodobná, protože jsou vypsána v katalozích cestovních kanceláři jakožto destinace. Celý svět jsme měli jako na dlani, mohli jsme doputovat prakticky kamkoliv, pokud to jen bylo v našich finančních možnostech.

Možná poprvé ve své historii člověk pociťuje tuto trýznivou pomíjivost světa. Po večerech na obrazovkách svých chytrých zařízení sleduje životy jiných lidí a sleduje ty, které by před sto lety na své cestě neměl šanci potkat.

Když je pozoruje z dálky, vidí, že repertoár rolí a příležitostí je také pomíjivý, a že lidé jsou si ve skutečnosti podobnější, než se naším předkům kdy zdálo. Ti, jak si vzpomínáme, popustili uzdu své představivosti a s potěšením popisovali stvůry obývající zemi protinožců, z nichž kdysi byli cestovatelé tak nadšení.

Díky dnešním seriálům, filmům a sociálním sítím každý ví, že lidé ze zámořských zemí nemají několik hlav, pouze jednu nohu s velkým chodidlem nebo tvář na hrudi, a přestože se liší barvou kůže, výškou nebo některými zvyky, tyto rozdíly se ztrácejí v množství všech podobností. Jiní lidé ve svých městech a zemích, jazycích a kulturách fungují stejně jako my. Milují, stýská se jim, touží, bojí se o budoucnost, mají problémy s dětmi. Na této zásadní podobnosti stojí velký úspěch nového vynálezu – streamovacích platforem.

Cestovatel zpozoroval, že je to v podstatě všude stejné - že existují hotely, jí se z talířů, myje se ve vodě, kupují se suvenýry z cest a dárky pro přátele, které - kromě toho, že jsou imitací místního umění – spojuje to, že většina z nich pochází z Číny.
Už také víme, že skoro od každého obyvatele na Zemi nás dělí nanejvýš šest jiných lidí (na principu: já znám někoho, kdo zná někoho atd., kdo zná X) a od Kristovy doby – sotva 70 pokolení.

Kdysi dávno byl svět obrovský a těžko představitelný – nyní už představivost nepotřebujeme, díky našim chytrým telefonům máme vše na dosah ruky. Kdysi na pečlivě vytvořených mapách světa byly patrné bílé skvrny, které vybízely k představivosti a staly se tak varováním pro lidskou hybris. Lidé, kteří se chystali na dalekou cestu, počítali s tím, že se nevrátí. Cesta, které předcházelo sepsání závěti, byla hraniční události, zahajovala proces zasvěcení, proces proměny, jejíž výsledky nemohly být ani známé, ani dobře pochopitelné.

Paradoxně můžeme říci, že jsme žili ve světě, kde se fantazii meze nekladly, světě, ve kterém byly hranice pouze načrtnuté, ve světe plném neznáma. Tehdejší svět toužil po nových příbězích a nových formách, neustále se měnil a stále vznikal přímo před našima očima.

Dnešní svět se nachází v rozmezí našeho kalendáře a hodinek. Dokážeme si ho představit, vešel se nám do hlavy. V průběhu tří dnů se člověk může dostat kdekoliv chce (až na některé nezajímavé výjimky). Bílé skvrny na mapách byly těsně vyplněny díky Google Maps, které zobrazí každý kout s krutou přesností. Navíc je to víceméně všude stejné – stejné věci, artefakty, způsoby myšlení, peníze, značky, loga. Exotismus, jedinečnost je vzácná komodita na prodej, která stále více mizí z každodenního života a stává se pouhým doplňkem. Jako třeba v pobaltském letovisku, kam byla z Thajska přesunuta celá thajská restaurace, nebo jako v nížinách střední Evropy, kde byl postaven gigantický komplex simulující tropické krajiny.

Díky zařízení, které se vejde do ruky nebo na klín, můžete kdykoli hovořit se svou rodinou vzdálenou tisíce kilometrů, která se nachází v jiném klimatickém pásmu a má úplně jinou denní dobu nebo dokonce jiné roční období. Turista na expedici do Tibetu se v průběhu několika sekund propojí s domovem ve Skaryszewu. Lidé, kteří by se v minulosti neměli šanci poznat, dnes mohou komunikovat prostřednictvím médií.

Pro našich pět smyslů se stal svět – připomeňme ještě jednou – malý. Na druhou stranu pohled na fotografii zeměkoule, pořízenou člověkem, je dechberoucí a dojemný. Malá modrozelená kulička visící v hloubce. Poprvé v historii vnímáme naše místo ve vesmíru – jako konečné a ohraničené, křehké a podléhající zkáze.

S tím se pojí pocit přeplnění, nedostatku místa, stísněnosti, neustálé přítomnosti ostatních - pocit konečnosti světa, který známé, se stává klaustrofobický. Není divu, že se poslední dobou stále častěji vracejí sny o cestách do vesmíru, o odchodu ze starého domova, který se ukázal být již příliš dobře známý, stísněný a přeplněný.

Pocit zmenšení a pomíjivosti světa ještě víc posiluje připojení k síti a všudypřítomná kontrola. Přesně tak, už žijeme v Panoptiku - jsme neustále viděni, pozorováni a zkoumáni.

Pocit pomíjivosti všechno zlehčuje, jelikož jenom to, co nejsme schopni poznat, v nás může probouzet naše nadšení a zachovat vzrušující statut tajemství.

Části eseje Člověk na okraji světa přeložily Ewa Schweda a Magdaléna Waniová